Christopheru Paolinimu bylo v době vydání Eragona devatenáct let. Zkušený čtenář zajisté dokáže vyjmenovat nejeden nedostatek této fantasy prvotiny, ovšem hoď knihou, kdo četl takovou, kde se nenachází ani jedna logická, stylistická či pravopisná chybka.

Paolinimu se nedá upřít, že vymyslel příběh. Ne třeskutě originální a nebýt podpory dospělých s letitou zkušeností v oboru vydávání knih – přiznejme si to, mít rodiče pracující v nakladatelství není pro začínajícího autora k zahození –, kteří vrhli zkušené redaktorské oko na syrový rukopis a upravili ho do podoby jakou všichni známe, by se mu jeho sen nesplnil v tak raném věku.

I na dokončení jednoho románu potřebuje člověk určité nadání, chuť je rozvíjet a disciplínu skutečně pravidelně sednout k textu a psát, pak škrtat a upravovat, to celé opakovat tak dlouho, až se dá příběh považovat za více méně dokončený. Co teprve na celou tetralogii.

Na druhé straně spektra je Umberto Eco, jehož románová prvotina Jméno růže vyšla, když bylo autorovi 48 let. Nařídili šéfové Barnes and Noble a Luxoru hodit náklad Jména růže do stoupy, když vyšel Eragon? Nenařídili, protože věk autora v tomto byznysu nehraje zásadní roli. Sapkowskému je přes sedmdesát a Zaklínač má na kontě už druhé seriálové zpracování, tři videohry a tucet dotisků. Zatímco na remaku nepříliš povedeného prvního filmu o dračím jezdci Eragonovi se teprve pracuje. Kdyby se četli a filmovali jen knihy podle hesla ‚mládí vpřed‘, tak po Zaklínači pes neštěkne.

Když dosáhne žena určitého věku, začíná ji část populace považovat za příliš starou na to, aby byla žádoucí, aby se filmovala, jak tančí a zveřejňovala videa na sociálních sítích, aby nosila dlouhé vlasy a krátké sukně a tak dále. Tento názor shrnou dvěma slovy: vyzobaná slunečnice.

Jistý časopis o podnikání pro podnikatele přišel s nápadem zveřejňovat hitparádu 50 přes 50, žebříček padesáti osobností, které vstoupily do šesté dekády svého života a jsou buďto považovány za expertky ve své oblasti či inovátorky, které si vybudovali svou vlastní niku. Žebříček je totiž sestaven ze samých ženských jmen.  

Nominovaná dotyčná už má nějaký ten křížek na krku a sem tam nějakou vrásku, aspoň od smíchu. Ovšem umístí-li se dáma v onom žebříčku, tak se může právem ohradit, že je ve svém oboru úspěšnou vyzobanou slunečnicí. Vzhledem k obsahu článků onoho časopisu se mi jako ještě přiléhavější označení jeví výraz zazobaná slunečnice.

Známe to všichni: úsměvné anekdoty i posměšné poznámky o tom, jak babičky a dědové neumí zacházet s počítači. Platí, že moderní technologie si rychleji osvojí mládež a lidi produktivního věku než senioři. Na druhou stranu není divu, že běžné uživatelské základy se člověk naučí rychle, proto se tomu koneckonců říká základy. Avšak i mladý člověk už musí vynaložit určité úsilí, věnovat činnosti čas, pokud se chce naučit něco, co právě každý druhý neumí nehledě na věk.

Skoro každý se těší, až mu bude 18 a bude považován za legálně dospělého, velmi brzy se však karta obrací, a ještě před krizí středního věku straší některé fantóm třicítka. Ale víte co? Mně je přes třicet a nikdy mi nebylo líp. Ani v patnácti, ani ve dvaceti jsem se necítila tak sebevědomá a dobře ve své kůži jako teď ve třiceti. Přes všechny krize a nehody považuji svůj současný věk za báječný.